Před deseti lety s Legendou bystrckého fotbalu udělal Miroslav Procházka rozhovor pro webové stránky Dosty.
V té době jsem ještě neměl tu čest, si s Legendou tykat. Nesmírně zajímavý rozhovor i po těch letech, stále stojí za přečtení. Slovy jednoho známého trenéra: Byl to krásný člověk.
Adolf Tyll je i v osmdesáti pěti letech neuvěřitelně vitální muž. Pořád je s ním velká legrace. Na otázku – Kde jste se narodil?, okamžitě vyhrkl – v posteli. Dokáže z paměti vyjmenovat celou jedenáctku z prvního zápasu za AFK Tišnov. Narodil se 22. srpna 1927 v Rapotíně u Šumperku, v jeho pěti letech se s rodinou přestěhovali do Brna – Komína. V roce 2002 nastoupil za Dostu do divizního utkání proti Brumovu, po jeho rozehrávce padl jeden z gólů do soupeřovi sítě. Tehdy mu bylo sedmdesát pět let.
Kde jste začínal s fotbalem?
Začínal jsem jako dorostenec v Tišnově ve čtrnácti letech, tam jsem byl v učení.
Začal jste až v dorostu?
My jsme byli poměrně početná rodina, měl jsem dva bratry a sestru. V Komíně jsem do těch čtrnácti let s nimi hrál různé hry, kopali jsme do pucky svázané z papíru, do tenisáku. Měli jsme dřevěné rakety na ping-pong. Od května do září jsme se koupali v řece. Nad splavem byla půjčovna loděk a převozník Sauer. Když bylo v sobotu a v neděli pěkně, pomáhali jsme mu převážet lidi na druhou stranu, tehdy tam ještě nebylo hřiště. Takže prakticky od toho května jsem byl pořád ve vodě, plavání to bylo moje. Byl jsem ale na něj moc malý, na závodní plavání, takže jsem začal s gymnastikou, měl jsem druhou výkonnostní třídu. Dnes když se dívám na gymnastiku, je to už ale něco úplně jiného, to už bych neudělal. Mně stačilo udělat dva přemety a salto nazad. Bavila mě bradla a prostná, kruhy ty mě nebavily, na ně jsem neměl sílu. S fotbalem jsem začal až v Tišnově v roce 1941.
Hrálo se i za války?
Za války se hrála i soutěž. Byly jenom 1.A třída, Divize a 1. liga, nic jiného.
Po škole jste v Tišnově pracoval?
Já jsem se tam vyučil řemeslu pilníkář. Pracoval jsem ve firmě na výrobu ručně sekaných pilníků. Vyráběl jsem třeba pilníčky na nehty na výstavu do Prahy, na pražský Vzorkový veletrh.
Všechno ručně?
Všechno ručně sekané. Já jsem viděl stroj na pilníky až v Brně v roce 1947, to jsem přišel zároveň sem do Bystrce a už jsem nikde jinde od té doby nehrál. Kromě vojny, nebo odborářské ligy. Tady jsem hrál až do pětasedmdesáti a mám pořád platnou registračku. Pořád mě to baví, ale už hraji jen pro zábavu v neděli. Já jdu kolikrát po ulici a děcka si kopou do balónu a já čekám jestli se to ke mně neodrazí, abych si kopl.
Trénoval jste někdy?
Rok a půl dorostence. Já jsem na to neměl nervy. Trénoval jsem Mirka Micu, byl tam taky nějaký Pepek Povolný, ten byl tenkrát skoro bych řekl lepší jak Mirek.
Hrál jste vždycky v obraně?
Já jsem začínal na levém halvu. Byl jsem sice pravák, ale stavěli mě na levou stranu. Díky tomu, když jsem přišel do Bystrce, jsem měl levačku pomalu lepší jak pravačku. Levou nohou jsem mohl stopovat, centrovat i střílet.
A od tam jste se přesunul do obrany?
Postupně. Prvně mě přesunuli do zálohy a až potom do obrany a nakonec i na stopera. Já jsem měl jen sto šedesát osm centimetrů, ale měl jsem dobrý výskok z gymnastiky a odhad na balón. Hrál jsem hodně tvrdě, otec mně říkal, ty neuhneš ani před parním válcem. Byl jsem schopný nakopnout nohy přes balón. Ale nikdy za celý život jsem nebyl vyloučený.
V jakém rozestavení se tehdy hrávalo?
Hrávalo se dva – tři – pět. Dva obránci, tři záložníci a pět útočníků – levé křídlo, levá spojka, střední útočník, pravá spojka, pravé křídlo. Pak to přešlo na styl čtyři – tři – tři.
Dnes se to vrátilo zpět…
Dnes je to zase moderní.
Vymýšleli trenéři takovou spoustu taktických pokynů jako dnes?
Mě když trénoval Leoš Svoboda a hráli jsme proti Líšni, tak mě řekl: Dolfíku, hraje tam Walter, budeš hrát na něho. To byly všechny pokyny.
Jak probíhala vojenská služba?
Na vojnu jsem nastoupil v roce 1949, do Rudé hvězdy Bučovice. Tam jsem odehrál jeden zápas a přeložili mě do Bruntálu k dělostřelecké protitankové divizi. Dostali jsme krásné anglické uniformy, ty nám později zabavili a zlikvidovali je. Tam dělali nábor do dělostřelecké školy, ale já jsem chtěl k parašutistům. Utrpěl jsem ale zranění obou loktů, dodnes v nich mám úlomky kostí a poškozené chrupavky. Takže z toho sešlo. Nakonec jsem dělal v Novém Městě na Moravě vojenskou školu – spojaře. Vysílalo se v morseovce. Stal jsem se tam náčelníkem tankového pluku a chtěli po mně, abych vstoupil do strany. Já jsem jim vždycky řekl, že se necítím ještě dostatečně uvědomělý. Musím ale říct, že i když jsem nikdy nebyl komunista, měli jsme se za komunistů lépe.
Je to smutné, kam jsme to dopracovali. A potom jste pracoval v papírnách?
Pracoval jsem v Brněnských papírnách jako mistr. Dnes už to tam taky vypadá jinak. Ty staré haly už tam nejsou. V důchodu jsem pracoval nahoře v Maně, dnes už je to Albert.
Zahrál jste si někde v zahraničí?
Hrál jsem za Národní divadlo, na Lesné jsme hráli s divadelníky z Vídně. Ti nás potom pozvali na Myslivnu, kde všechno zaplatili a pozvali nás k sobě na odvetu. Tehdy jsme je nechali ve Vídni vyhrát.
A ještě někde jinde?
V Německu za Frankfurtem jsem měl nevlastního bratra, tak tam jsem si taky zahrál. Neměl jsem s sebou kopačky, hrál jsem bosý. Němci na mě valili oči a říkali, to snad není možné. Bylo mně kolem padesátky, to jsem ještě běhal, jak se říká jako čamrda. Potom jsme měli ještě zájezd do Atén. A taky jsem si zahrál na Maltě.
Jak to za Vás vypadalo na hřišti v Bystrci?
V hospodě se neroznášelo pivo, bylo tam jen okýnko, tudy podával pivo mladý Pepiš. Tribuna tam nestála, hala se taky stavěla až později pod vedením Vaška Michny. Hřiště mělo taky větší kvalitu. Bylo tam písečné podloží a i když byl velký liják, tak za tři čtvrtě hodiny bylo na hřišti sucho.
Mnohokrát Vám děkuji za rozhovor a ať se daří.
M.P.
Pozn.: Foceno během rozhovoru v restauraci Neštěstí